OtrokOtrok
, a, m.,
chlap, nevolník, vz Gb. Hl
. 131. (řeknu — rok — otrok). O
., strb. otr??? vzniklo nejspíše z koř.
rek mluviti, stupňovaného před příponou ?
v
rok a spoje- ného s předložkou ?t? (=
od). V
otrok rovná se ?t? smyslem předložce
bez anebo zápor- nému
a, vlastně
an, lat. in- v in-fans (ne- mluvící, nemluvně, dítě), něm. un- v un- mündig (= bezústý, nemluvný) a j. O. by tedy vlastně též jen
nemluvně znamenati mělo, skutečně však značí již i v posvátné slovan- štině nejen dítě vůbec než i nevolníka. Že kdys i u Čechů bylo též tak v obyčeji, tomu nejvíce nasvědčují zejména tyto okolnosti: 1. většina Slovanů nepřestala posud slova
otrok neb aspoň nejbližších jeho příbuzných místo
dítě užívati; 2. Čechové říkali dřiv otroku beze vší pochyby i
paroh, a
poroba s
porobiti a j. týkají se u nich posud jen otroctví
. Ht. v Bruse 55. Knecht, Leibeigener, Sklave. Slova toho původní smysl jest:
dítě, chlapec; u Čechů, Lužičanův a dílem i u Rusů přešlo ve smysl jiný, znamenajíc sluhu, služeb- níka, až i konečně nevolníka. Č. O. z
od a
ře
k (říci) = nemluvně, dítě; význam nevolníka jest pozdější. Gl. 211. Vz Bž. 30. O-ky ku- povati a prodávati. V. Někoho o-ka n. o-kem udělati, učiniti. D. O. kněžský. D. O. bachora, žaludku. Kom. Uvolněný o. často v noci o tom snívá, že za dne na robotu neb do dolů chodívá. Š. a Ž. O-em svých žádostí býti. Us. Vz Otroctví. —
O. =
nájemník (zastr.),
člověk k něčemu najatý. Br. Jako o
. a rataj (quasi mercenarius et colonus). BO. Der Mieth- ling. —
O.
, nadávka u Bydžova, Tábora, Kr. Hradce atd. Ty otroku! Nk
., Kolář.